K šálku horkýho kakaa

Přírodo, promiň

Share on Facebook
Share on Twitter
+

Měla zrzavý vlasy, pihovatej nos, a od puberty byla tak trochu rebel. Jmenovala se Ema.

Jak jemné dívčí jméno pro holku, co si už v jedenácti na školních záchodech nechala propíchnout nos, černě si lakovala nehty a nosila zásadně kanady.

Ema neměla moc přátel. Byla tichá, ve škole ji šikanovali a doma to neměla snadné. Jako nejstarší ze 4 dětí musela být vždy ta, na kterou byl spoleh. Každý s ní doma počítal. Ale nikdo ji neviděl.

“Emo, běž nakoupit! A nezapomeň mlíko jako minule! Kdybys nebyla blbá, mohlas udělat k večeři palačinky.”

“Emo, do háje Ty jsi zase nepověsila prádlo! V čem asi zítra táta půjde hledat práci? Žejo, no řekni jí taky něco bože můj. Zejtra si jdeš hledat práci ti říkám. Už se na ten tvůj vyvalenej zadek nemůžu koukat! A ty! Jestli si kvůli Tobě zase táta nenajde práci, tak Tě přerazím Emo. “

“Emo? Koukni se na mě. Tak dělej, koukni se na mě. Můžeš mi vysvětlit, proč nemaj děcka hotový úkoly? Kam jsi celej den vejrala? Já se zblázním, to mám fakt za trest tohle dítě, to snad není možný…”

Každý s ní počítal. Ale nikdo ji neviděl.

Nesnášela se. Věřila, že je ošklivá. Kdyby byla krásná, lidé by ji viděli, měli by ji rádi. Byla to ošklivá pihatá holka k ničemu.

Schovávala svůj obličej pod kapucu, chodila s hlavou sklopenou. I když jí někdo řekl nějaký kompliment, sklopila oči a řekla: “Jasně… to tak.” Jedla špatné jídlo, nestarala se o sebe. Proč by taky měla, když se neměla ráda. Stáráme my se snad o někoho, na koho se nemůžeme ani podívat?

Milovala čas strávený venku. Když si sundala svoje vojenský boty, černý svetr, a dovolila si mít na sobě jen bělavé jarní šaty na ramínka. Procházela se bosa potůčkem u lesa a pryč byla ta holka, co nenáviděla svět. Dlouhé ryšavé vlasy jí lochtaly na bledých ramenech, a zelené oči najednou zářily úlevou. Obdivovala tenhle les. Jako malá tu stavěla bungry, hrady ze dřeva, šišek a domečky pro mravence. Mohla tu být sama sebou. Jako by ji ten les viděl, jako by ji obklopoval klidem a láskou. Když se ale podívala na svůj odraz v jezírku, pokaždé ho rozčeřila vlastním plivancem.

Všechno se změnilo jednoho jediného dne. Náhodou se jí dostala do ruky knížka od víly. A v té bylo napsáno: Příroda je krásná. My jsme příroda.

Ta slova mluvila k ní. Ve vteřině to pochopila…

Ema byla součástí té krásy, co tak milovala. Protože ona viděla přírodu srdcem, a příroda viděla srdcem ji. Omluvila se sama sobě.

Přírodo, promiň.

A pak se zamilovala.

Do sebe…

Share on Facebook
Share on Twitter
+

You Might Also Like

No Comments

Leave a Reply