KDO JE CHRISTIE

Jmenuji se Kristýna.

Jsem taková malá pihatá Popelka. Hodně se směju. Píšu vtipně i nudně. Cestuju daleko a na dlouho. Přetvářím starý věci na nový a krásný. Hlavně interiéry. Chodím bosa. Miluju kyselý okurky. Nečešu si vlasy. Sním. Pořád. Od rána do večera… a pořád se hledám.

Někdy se ptám sama sebe, jestli jsem se nenarodila na špatný planetě. Když se občas bezdůvodně rozbrečím, to neznamená, že jsem hysterická kráva, ale citlivá duše. To, že pořád věřím na lásku a jo, jsem romatická, no to neznamená, že jsem naivka, co moc kouká na pohádky. A pořád taky věřím v dobrý lidi. A víš proč? Protože čím víc v ně věřím, tím víc jich kolem sebe mám.

Po maturitě jsem odletěla na 11 měsíců do Austrálie, kde jsme nakonec žila 5 let.

Začínala jsem jako uklízečka v hotelu, protože anglicky jsem neuměla ani kváknout. Do dvou let jsem se vypracovala na pozici manažerky restaurace v centru Brisbane, no aaaa tam jsem se přepracovala. Vyhořela. Unavila. V Austrálii jsem měla nezdravý vztah, který mě od základu změnil. Vrátila jsem se domů a založila projekt #ZaNormalniHolky, který vyhrál v CZECH BLOG AWARDS v kategorii COSMO OBJEV 2017, pomáhá dívkám nabrat ztracené sebevědomí a díky kterému dnes můžu plnit sny. Moje a možná i Tvoje.

Miluju. Skoro všechno, kromě hloupých lidí a jater. Miluju smích. Jsem jeden z těch happy lidí, co se raduje z každý maličkosti. První poletující sníh, procházka nočním městem, šálek kakaa, čerstvý mango, vůně lesa … a když někdo uklouzne, ale jen když se mu nic nestane.

Kde mi je nejlíp? Asi tam, kde se cítím sama sebou. Je mi jedno, jestli trávím dny v zimě v horách, v létě na pláži nebo žiju ve městě. Co je pro mě ale důležitý je mít vlastní zázemí, mít si kde uvařit, hodně světla a rostlin, pohodlný oblečení, možnost dlouhých procházek a dobrou knížku.

Píšu už dlouho. Dřív jsem se hodně přetvařovala a dělala ze sebe něco, co nejsem. Mluvila spisovně, snažila se všechno malovat v barvách pastelových a psala slaďárny a přibarvený příběhy jak pro idioty. Možná proto to nikdo nečetl. Naštěstí mi konečně došlo, že nejlíp udělám, když budu sama sebou. A že sama někdy nevím, co to znamená? To ani nejde, když jste blíženec a máte milion osobností… Anyway…

Konečně jsem si uvědomila, že když budu doma jen tak sedět a čumět do zdi (a že to já dělám ráda), nikdy můj život nebude takovej, jak si ho představuju.

Austrálie nevyšla, life goes on. Já se ale pořád vidím v plážovým domku u moře, s velkou bílou terasou a výhledem na nekonečno. Vidím se tam s čerstvým freshem v ruce a yoga matrací v ruce, přestože jógu moc neumím a nebaví mě čistit mixér od slupek z ovoce. Ale vidím se tam, a to je důležitý. Vidím se jako člověk, kterej nosí klobouky, i když mu vůbec nesluší, a taky kraťasy, i když má celulitidu na zadku. Taky jako ženská, co jednou bude mít děsně vtipnou rodinu, vousatýho chlapa a společně v karavanu se strašnou spoustou polštářů a světýlkama procestujou svět.

Ale zpátky k psaní. Prostě jsem to konečně já. Bez filtrů a keců okolo. Psaní pro naivky mě nabavilo, a tak jsem se na to vykašlala a mám-li být upřímná, všem je nám mnohem líp… jsem normální holka, co nesnáší holení, má problémy s pletí, klidně o půlnoci spořádá litr zmrzliny a někdy má pocit, že je její život úplně v prdeli. A on často je. Jenže někdy je to nevyhnutelný a většinou dost vtipný. Tak proč se o to s Tebou nepodělit.

Vítej na mém blogu Hello Christie. Pusu.